Afrika v nás
Vlak přijel zhruba za necelé dvě minuty, jak bylo hlášeno. Spolu s dalšími cestujícími jsem vykročil k nejbližšímu vagónu, nastoupil a vydal se najít si místo k sezení. Po pár metrech jsem narazil na téměř prázdné kupé, otevřel jsem dveře a zdvořile se zeptal: „Máte tu volno?“
Sundal jsem si čepici, šálu, zimní bundu a po chvíli se konečně posadil. Cesta bývá dlouhá, asi půl hodiny. Ta se ovšem v tomto mrazivém počasí a ranní zimní tmě zdá být často mnohem delší. Z batohu jsem proto vyndal svoji rozečtenou knihu, kterou nosím stále při sobě, a doufal, že ten zbytek světla z uličky vlaku mi ke čtení bude stačit.
Z knihovny jsem si ji vypůjčil před pár dny, Afrika v nás se jmenuje. Většinou čtu knihy úplně jiné, ale tahle mě zaujala svojí anotací a především tím, jak mi o ní vyprávěl kamarád David. Ten má rád knihy toho typu, jakým právě Afrika v nás je, a velmi často si nějakou koupí v internetovém knihkupectví Beletrie.eu nebo mobilním knihkupectví Mobi. Inu, nalistoval jsem číslo strany, na které jsem skončil včera večer, a pustil se do čtení.
Cesta zatím pomalu ubíhala. Nevnímal jsem, co se děje kolem, když tu přistoupil muž, odhadem o pár let starší než já. Přisedl si vedle mě, protože naproti už bylo plno, z tašky vytáhl svoji knihu a také se pustil do čtení. V ten moment mě napadlo, kolik lidí si asi čte po cestě do školy, do práce, večer před spaním, kolik lidí kupuje literaturu alespoň jednou za měsíc a kolik z nich si dovede představit, že by se svých knih vzdalo. A já měl strach, že tištěnou literaturu jednou nahradí knihy elektronické. Kdepak.
„Afrika v nás, knihkupectví Mobi,“ poznačil jsem si o několik minut později na lísteček, který používám jako záložku. To proto, že se na kousek papíru jistě znovu podívám, až knihu budu zase otevírat, a vzpomenu si, že bych si ji rád zakoupil. Zřejmě to bude ještě dnes ve škole, možná na obědě. I když naťukat „knihkupectví Mobi“ a „Afrika v nás“ bych mohl zvládnout už mnohem dříve, jen pevně doufám, že jsem si doma nezapomněl mobilní telefon.