Dvanáct knih, které změnily svět
„Ale nepovídej, takhle rychle to snad ani nejde,“ namítal Petr kamarádovi, když šli právě ze školy jako každé středeční odpoledne klidnou uličkou a Honza se jej snažil přesvědčit o svých čtenářských schopnostech.
„No vážně, já nelžu. Málokterou knížku čtu déle než tři dny.“
Po Petrově dalším nevěřícném pohledu ještě honem dodal. „No když už se do ní pustím, tak mi to prostě nedá, jestli mi rozumíš.“
„Rozumím,“ přitakal Petr. „Ale stejně… tři dny? Není ti to líto? Knihu by sis měl taky vychutnat. To máš jako… jako třeba s čokoládou.“
„Čokoládou??“
Po chvíli odmlčení a dalším nevěřícném pohledu tentokrát od Honzy na adresu Petra se oba kluci začali hlasitě smát. Přicházeli už pomalu na autobusovou zastávku, odkud se každý vydávali jiným směrem, ale jako obvykle měli ještě spoustu času.
„Podívej, ta by byla něco pro tebe,“ dloubl Petr loktem nenápadně do Honzy a hlavou kývl směrem k lavičce, na které seděla vskutku pohledná slečna. „A taky čte!“
„No jo, to není jen tak samo sebou,“ rozumoval Honza. „Jenže co to čte?“
„Tak se ji jdi zeptat,“ pobídl Honzu Petr. „Stejně už to potřebuješ jako sůl.“
„Hele, nech si to, jo?“ pronesl s úsměvem Honza a vydal se směrem k dívce.
Uběhlo už několik týdnů od doby, co byl Petr naposledy v knihovně či knihkupectví. Uvědomil si při pohledu na slečnu, že knihy člověka opravdu nezklamou a zažil s nimi už mnoho příjemných chvil. Jenže od té doby, co objevil knihkupectví Mobi, samotné návštěvy kamenných prodejen literatury šly stranou. Knihkupectví Mobi Petrovi nabízí přehršel knih, ze kterých si může vybrat a pohodlně objednat přímo ze svého mobilního telefonu – třeba na obědě či při dlouhém čekání na autobus domů. I tak si ale uvědomil, že Honzovi společnou návštěvu knihovny musí zase navrhnout, už jen proto, aby si poté z Mobi zase nějakou knihu zakoupili.
„Promiň, já…“ vyslovil Honza a dívka vmžiku zdvihla oči od knihy. „Šel jsem kolem a napadlo mě, co za knihu to asi tak pěkná slečna čte. Páni, Dvanáct knih, které změnily svět,“ vyhrkl Honza s nadšením, když dobře spatřil obal knihy, kterou dívka držela v ruce. „Na tuhle knížku už se nějakou dobu taky chystám,“ pokračoval a pomalu si k dívce přisedl.
„Vážně,“ vyslovila dívka první slovo poněkud překvapeně.
„No ano,“ usmál se Honza. Dívka se jen dívala a nevěděla, co říct.
„No jo, promiň, já jsem Honza.“
Ona se rozpačitě pousmála a odpověděla: „Hanka, ráda tě poznávám.“
Petr z dálky pochopil, že nebude mít smysl ty dva vyrušovat, a tak se pomalu vydal směrem, kam za malou chvíli přijede také autobus, jenž ho odveze domů.