Nemesis
Bylo škaredé, podzimní odpoledne. Za okny sem tam pršelo, sem tam mrholilo, zkrátka počasí, že by psa ven nevyhnal. A já seděl na gauči a přemýšlel, jak si ten nevydařený den zpříjemnit. V tom mě to napadlo.
Jako by to bylo teprve včera, kdy jsem se procházel uličkami knihkupectví a hledal knihu, do níž bych se při nejbližší příležitostí s chutí začetl. Čtu sice rád a často, ale to neznamená, že se spokojím jen tak s ledasčím. To ne, na výběru literatury si dávám vždycky záležet. Toho dne jsem ale stále nemohl narazit na tu pravou, když v tom jsem najednou spatřil ležet v rohu Nemesis. Ihned jsem si uvědomil, že autorem bude Jo Nesbo. Ano. Nesbovy knihy jsem měl rád už od doby, co mě na ně poprvé upozornil kamarád. Neváhal jsem. Z tašky jsem vytáhl svůj chytrý, mnohdy až přechytralý mobilní telefon a knihu si rovnou objednal v knihkupectví Mobi. Po kamenném knihkupectví jsem se pak procházel ještě pár minut, ale spíše ze zvědavosti s myšlenkou, která kniha asi bude moje další.
„Dobře jsem udělal,“ pomyslel jsem si. „Jenže co teď? Někde tady přece musí být!“
Přece jen uběhlo už několik týdnů od doby, co Nemesis dorazila ke mně domů. Což o to, knihkupectví Mobi doručuje rychle, ale to já neměl čas pustit se do čtení dřív. A i když mám své věci obvykle na svém místě, a knihy obzvlášť, Nemesis ne a ne najít. Otevřel jsem proto dveře svého pokoje a hlasitě zavolal:
„Adriano?! Nevíš, kde mám Nemesis?“
Ozvalo se ale pouze něco, co jen stěží připomínalo lidskou řeč, takže jsem mávl rukou a dveře za sebou zase rychle zavřel.
„Nemesis, Nemesis, moje Nemesis,“ honilo se mi hlavou.
„Á, už vím. Konečně!“
Utíkal jsem honem ke skříňce, ve které obvykle skladuji jen učebnice, ne knihy na běžné čtení. A taky že jo. Samým nadšením jsem ji před časem opravdu uložil na tak nešťastné místo.
„Tohle už se mi nesmí nikdy stát,“ říkal jsem si, když jsem ještě s lístečkem knihkupectví Mobi vytahoval knihu z poněkud přeplněné skříně. Konečně jsem se mohl pustit do čtení.
Akorát včas, za okny spustil prudký déšť.