Škola noci 1-5
I když byl Radim úplně obyčejný, pětatřicetiletý chlap, jeho den už od samého rána začal značně neobyčejně. Mimo to, že zaspal a převrhl na sebe hrnek s kávou, ujel mu nejbližší spoj do práce, takže na důležitou schůzku přišel s hodinovým zpožděním. Není divu, že i celý zbytek dne stál za starou bačkoru. A k tomu teď ještě tohle domlouvání se na kolektivním dárku pro spolupracovnici, na kterém se už třetí den ne a ne shodnout.
Říkám vám, žádnou dospělou ženskou nepotěší láhev ani toho sebelepšího vína. Není to dost… originální,“ promlouval k Radimovi a dalším sedmi lidem kolem stolu Martin.
„Vždyť dělá PR, proboha. Co ji dát předplatné časopisu nebo knížku? Klárka přece ráda čte, ne? Pořád ji vidíme s knihou v ruce, a to dokonce i na obědě.“
No, právě,“ připojil se do diskuze někdo další. „To vám přijde originální?“
Když tak Radim nad tím vším přemýšlel, možná to ráno ve srovnání s kolektivní domluvou nebylo až tak tragické. Knihu navrhoval už dávno, dokonce se v knihkupectví byl i podívat a vybral některé tituly. Jenže jej nikdo neposlouchal.
„Nevím, jak vás, ale mě i v tomhle věku potěší plyšový medvěd nebo perníkové srdce,“ pokusil se kdosi o legraci a přítomní se začali horečně smát. Radim se jen pousmál a měl nutkání něco říct. Postavil se.
„Podívejte, takhle se nikdy nedohodneme. Klára má ráda fantasy, že? Takže jsem byl v knihkupectví a po chvíli rozhlížení mě zaujala kniha Škola noci. Škola noci je právě ten styl, který má Klárka tak ráda. Takže… budeme hlasovat, pokud nikdo není proti.“
„To je dobrý nápad,“ ozvalo se téměř jednohlasně.
„Dobrá. Kdo je tedy pro knihu, a to Škola noci?“
Zprvu měl Radim strach, že ani přes jeho snahu se s kolegy nedohodnou na literatuře. Všichni se po sobě jen váhavě poohlídli, až tu se zvedla první ruka a za ní další.
„No výborně,“ zaradoval se Radim, protože se pro jeho návrh kladně vyjádřila většina přítomných. Ze stolu proto sebral svůj odložený mobilní telefon a našel stránky svého oblíbeného knihkupectví Mobi. V Mobi vyhledat titul Škola noci, potvrdil objednávku a s úsměvem prohlásil. „Hotovo. Dá si někdo čaj?“